Z holky, která schovávala rum ve skříni, jen aby zvládla obyčejný den,
na ženu, která projela kus světa.
Provázím holky od strachu k odvaze vycestovat jako Au pair - bez agentury, bez čekání na ideální moment.
Naučila jsem se být ticho
Bylo mi asi sedm. Seděla jsem na zemi v předsíni našeho malého bytu a za zavřenými dveřmi se řvalo. Otec řval. Mamka brečela. A já věděla, že by si přála, abych zazvonila na sousedy. Že mám zavolat pomoc.
Ale nezazvonila jsem…
Protože to by byla ostuda. Protože to se nedělá. Protože co si o nás pomyslí lidi za dveřmi, když uslyší, co se u nás děje.
Takhle jsem to cítila jako sedmiletá holčička - ne strach z otce, ale strach z toho co si pomyslí cizí lidi. Ten strach mi mamka předala, aniž to tušila. Ona se bála sousedů a jejich soudů víc než toho, co se dělo doma.
A tak jsem stála. Ani tam ani tam. A jen čekala až to přejde.
Tohle byl začátek všeho.
Ne v tom smyslu, že by moje dětství bylo jen utrpení - nebylo. Mamka mi dávala všechno co mohla, kroužky, péči, zájem. Taťka nosil dárky. Hodně drahých dárků.
Ale doma se řvalo, nebo bylo ticho a chodilo se po špičkách. A já se naučila jedno: svět venku je nebezpečný, lidi soudí, a nejbezpečnější je být ticho a nevyčnívat.
Když otec odešel, přišel bratr s alkoholem. Jiná tvář, ale stejný chaos.
A já jsem začala mizet. Ne fyzicky - ale dovnitř.
Bála jsem chodit sama do obchodu. Bála jsem se nasednout do autobusu. Bála jsem se lidí na ulici, protože jsem byla přesvědčená, že se na mě každý dívá a kdovíco si myslí. Radši jsem šla pěšky třicet minut než jela busem pět... Do školy jsem musela, tam jsem měla kamarádky, ale cesta tam a zpátky sama - to byl výkon.
Tohle se jmenovalo sociální fobie. Ale já to tak tehdy nenazývala. Říkala jsem si, že jsem prostě jenom divná.
Poprvé jsem si vybrala sebe
V sedmnácti jsem zjistila, že alkohol mi v kontaktu s lidma hrozně pomáhá. Nerada to přiznávám, ale ve skříni jsem mívala schovanou flašku rumu.
Ne proto, že bych chtěla pít a bavit se. Ale proto, že bez té malé dávky tekuté odvahy jsem nedokázala zvednout telefon. Zajít pro balík na poštu. Nastoupit do autobusu. Takhle vypadala moje každodenní realita.
A pak mi to došlo. Takhle to nejde! Nemůžu celý život řešit strach rumem.
V osmnácti jsem si sama našla psycholožku.
Ne proto, že bych toužila po nějaké velké změně. To jsem si říkala, že nějak přežiju. Ale proto, že jsem se bála, že kvůli tomu neodmaturuju.
Tak praktický byl ten první krok - ne velká touha po proměně, ale prostý strach ze selhání. A přesto to byl nejdůležitější krok v mém životě. Dodneška jsem si za něj vděčná.
Ona mě ”neléčila”. Ona mě postupně vystavovala věcem, kterých jsem se bála. Malé kroky. Zeptej se někoho na ulici na čas. Jdi do obchodu. Zavolej na úřad. Sedni do autobusu. A já šla. Pomalu, s rozklepaným hlasem a srdcem v krku - ale šla jsem.
A po jedenácti měsících práce na sobě jsem odmaturovala!
A pak jsme se s mamkou přestěhovaly do Prahy. Nové město, nový začátek. Myslela jsem, že tady to konečně klapne.
Zkusila jsem vysokou - ne tu kam jsem chtěla. Tam jsem se bohužel nedostala. Ale jinou. A pak další. A další. Pak práci. Pak zase něco jiného. A pořád jsem hledala něco, co by dávalo smysl, ale nic z toho nebylo to ONO!
Praha mě unavila jinak než doma. Doma býval chaos venku. V Praze byl chaos uvnitř… Pocit, že dělám, co mám dělat, ne co chci. Že jdu cestou, kterou mi někdo vyznačil. A já nevěděla jak z ní sejít…
Ale věděla jsem jen jedno - takhle žít nechci!
Ona se nebála. A já chtěla taky.
A pak přišla ona.
Spolužačka z evangelické fakulty, kam jsme obě šly hlavně kvůli studentským slevám, lol.
Ona tam byla ze stejného důvodu jako já - ale byla úplně jiná. Jo - nebojácná. Přesně to slovo. A já jsem po tom toužila víc, než po čemkoli jiném.
Vyprávěla mi o svojí zkušenosti jako Au pair v Irsku.
O rodině kde žila, o tom jak se sama sebrala a odjela někam kde nikoho neznala. Hltala jsem každé její slovo. A zároveň jsem si říkala - to není pro mě.
Já, která se bála MHDčka. Která se nedokázala pořádně domluvit anglicky. Která si říkala, že o ni nikdo nestojí. Neumím vařit. Neumím anglicky. Jak by si mě někdo mohl vybrat jako Au pair, když se neumím možná ani postarat o sebe?
Ale ta touha se nedala zavřít.
A přišel rok, kdy se všechno sesypalo najednou.
Můj rozchod. Mamka se stěhovala ke svému novému příteli. Ze školy mě vyhodili. Práce mě šíleně nebavila. A já jsem se jednoho dne podívala kolem sebe a zjistila, že tady pro mě nic nezůstalo. Žádná záchrana, žádný důvod zůstat, žádná jistota, které bych se mohla chytit.
A v tu chvíli jsem poprvé v životě cítila touhu silnější než strach.
Chtěla jsem odjet. Do města, kde mě nikdo nezná. Kde si vytvořím novou identitu. Kde se stanu někým, koho já sama ještě neznám - někým sebevědomým, někým kdo umí anglicky, někým kdo se nebojí zvednout telefon nebo jít sama řešit věci a osamostatnit se.
Teď, nebo nikdy!
Ne z odvahy. Spíš z toho, že jiná cesta prostě nevypadala.
A někdy to tak prostě chodí - největší kroky neuděláme proto, že jsme připravené, ale proto, že nás život dotlačí do rohu, kde nezbývá nic jiného než vykročit.
A moje mamka nevěřila. Říkala, že vydržím tak měsíc nebo dva a budu zpátky doma. Ta slova mě bolela - a zároveň ve mně probudila něco tvrdohlavého. “Pche, dokážu ti, že se mýlíš!”.
A zabalila jsem kufr.
Kývla jsem. A zaplatila za to.
Jenže já jsem tu první host rodinu nevybrala. Já jsem ji přijala.
To je rozdíl, který jsem pochopila až o mnohem později.
Před odjezdem jsem cítila, že jsou fajn, ale ne úplně na 100%. Ale bála jsem se říct, co přesně chci já a poslouchala spíš je. Bála jsem se začít znovu hledat. Bála jsem se, že jiná rodina nepřijde. A tak jsem si řekla - však to nějak bude.
Odjela jsem jako Au pair do Londýna a ten mě přivítal šedým nebem a adresou někde na okraji města, v Erithu, kde jsem nikoho neznala.
Na papíře vypadala rodina skvěle. Dvě děti, vlastní pokoj, daná pracovní doba.
Ale realita? Pokoj sloužil zároveň jako sklad dětského oblečení, takže každý den v šest ráno někdo chodil do mého “pokoje”. Místo domluvených hodin jsem pracovala víc a víc. Ptala jsem se na jazykový kurz - nebyl čas. Rodiče odjížděli v sedm ráno, přijížděli v šest večer, a já jsem celý den s malým Arielkem, uklízela, prala, angličtinu netrénovala vůbec, protože ještě nemluvil.
Každý den sama. Jazykový kurz v nedohlednu. A moje angličtina zůstala na bodu mrazu…
Postupně přestali kupovat jídlo, na kterém jsme se domluvili. Komunikace se zavřela. Nároky rostly - věci které v původní domluvě vůbec nebyly. A večer když přišli domů, vždycky totéž - “Určitě jsi unavená, běž si odpočinout”.
A já šla. Do toho pokoje. A dívala jsem se z okna na letadla mizící na obloze a přemýšlela, co se se mnou vlastně stane dál?
Věděla jsem, že něco není v pořádku. Ale říkala jsem si - však to zvládnu. Přece nemůžu odejít. Přece nejsem taková bačkora. A co by si myslela mamka?!
A tak jsem zůstávala. Týden za týdnem. Zrazovala jsem sama sebe z toho nejhoršího důvodu - ze strachu z toho, co si pomyslí ostatní...
Dopr... Kde je můj notes?
Po dvou měsících jsem seděla v tom pokoji a psala do svého oblíbeného žlutého notesu. Takového velkého bloku, kam jsem si jinak psala slovíčka, fráze, a jak se ten den cítím.
Ale tenhle večer jsem na poslední stránku psala věty pro host-mámu Olu. V jednoduché angličtině, jak mi moje znalosti angliny dovolily. Jak se u nich cítím. Co bych chtěla změnit. Co bych jí chtěla říct. A že tu nejsem spokojená.
Za pár minut zaskřípaly klíče v zámku...
Malý Ariel se rozběhl za rodičema, proběhl klasický večerní rituál: “Určitě jsi unavená, běž si odpočinout” a já šla nahoru a padla na postel.
Za pár minut se ozvalo zespodu: "Danielo, můžeš přijít dolů?"
V tu chvíli se mi sevřelo hrdlo. Takhle mě nikdy nevolali. Podívala jsem se po pokoji, a "Doprdele! Kde je můj notes?!"
Každý krok dolů po schodech byl těžší, než ten předchozí. A když jsem vešla do obýváku, uviděla jsem ho v rukou Olu. Stála opřená o stůl a dívala se na mě.
“To je pro mě?” zašeptala…
Přikývla jsem. Vůbec jsem nedokázala promluvit.
Četla moje broken-english věty. Pak zvedla oči, a řekla něco ve smyslu “Chápu, že ti tady není lehko. Ale nemůžeme nic změnit. Chceme šetřit na tento dům”.
Stála jsem tam a cítila se ještě menší než první den.
Druhý den ráno byla atmosféra hustá, že by se dala krájet. A v ten moment kdy host-rodiče odjeli do práce, mi došlo, že tady pro mě není místo.
Ne proto, že by byli zlí lidi nebo mě tady nechtěli. Ale proto, že já jsem si předem neujasnila svá očekávání. Nekladla jsem dost otázek. Kývla jsem na všechno, jen abych odjela. A teď za to zaplatila.
Ale já chtěla víc!
Chtěla jsem žít, poznávat, učit se. A tohle nebylo ani jedno z toho.
V hlavě mi zněla mamčina věta. "Do měsíce budeš zpátky!"
Tak to ne! To nedopustím.
S odhodláním, které jsem do té doby v sobě neznala, jsem řekla rodině, že odcházím. Byl to v té době nejděsivější rozhovor v mém životě - a zároveň ten nejdůležitější.
Vybrala jsem si sebe. A přestala poslouchat ten hlas, který říkal buď hodná, nevyčnívej, nevytvářej problémy.
A začala jsem hledat novou rodinu.
Tentokrát jinak.
Tentokrát jsem věděla, co chci. A co za žádnou cenu nepřijmu.
Hledala jsem jinak. Kladla jsem otázky, na které jsem předtím neměla odvahu se ptát.
- Jak vypadá běžný den?
- Kolik hodin skutečně?
- Budu mít čas na jazykový kurz?
- A hlavně - jak spolu komunikujete, když něco nefunguje?
A pak přišla rodina. Moje nová rodina.
Ujasnila jsem si své priority – respekt, otevřená komunikace a podpora ze strany rodiny byly pro mě klíčové.
Kolik hodin budu pracovat, jaké budou moje povinnosti a jaké jsou moje a jejich očekávání. Tohle byly věci, které jsem u první rodiny podcenila.
Především jsem si kladla otázky typu:
- Jak komunikují?
- Respektují moje potřeby a hranice?
- Jaký bude můj denní rozvrh a pracovní zátěž?
- Jsou ochotni mě podpořit v jazyce?
- Nechtěla jsem opakovat chyby z prvního výběru.
- A hlavně jsem chtěla docílit pocitu, že nejsem jenom zaměstnanec, ale součást rodiny.
Od prvního okamžiku jsem cítila, že tady bude všechno jinak
Přivítali mě s úsměvem, otevřeností a už během prvních dnů jsem věděla, že tady nejsem jen pomocná ruka, ale skutečně součást rodiny. To, jak mě zahrnuli do svého každodenního života a dali mi pocit důvěry, pro mě znamenalo obrovskou změnu.
Poprvé jsem se cítila, jako bych někam opravdu patřila.
Byla jsem schopná být upřímná o svých potřebách, a to mi pomohlo v tom, abych se mohla rozvíjet nejen jako Au Pair, ale i jako jistější osobnost.
Tato zkušenost mě motivovala k tomu, abych začala věřit, že pokud mám odvahu a otevřenost, je možné úplně všechno.
U nich jsem nezůstala plánovaných šest měsíců, ale nakonec přes dva roky.
Půlrok... Dvanáct let!
A ten plánovaný půlrok v Londýně se stal před dvanácti lety.
Ale já jsem nešla zpátky domů. Šla jsem dál.
Našla jsem si další rodiny v jiných zemích a pomohla dalším holkám najít ty jejich.
Cestou jsem procestovala národní parky Kanady a Ameriky, viděla východ slunce na Machu Picchu, projela Nový Zéland od jihu k severu, pracovala v české škole v Montrealu, potápěla se v tyrkysových vodách Karibiku a objevovala divokou krásu Austrálie.
A nakonec jsem se vrátila zpátky do Londýna – tam, kde to všechno začalo.
A ta holčička z předsíně, která se bála zazvonit na sousedy?
Ta dnes pomáhá jiným holkám udělat ten první krok, který ona sama odkládala celé roky.
Dnes přesně vím, co znamená odjet bez jistoty, vybrat špatnou rodinu, začít znovu… a přesto – nebo právě proto – prožít život, o kterém se jiným jen zdá.
A tuhle zkušenost předávám dál.
- Vytvořila jsem metodu LET – ne z knih, ale z vlastní zkušenosti.
- Kurzy, ve kterých tě provedu od prvního rozhodnutí až po odjezd.
- A Auri AI, která je po tvém boku každý den – jako kámoška, která už tu cestu prošla.
Pomáhám holkám, které touží vyjet do zahraničí, ale bojí se. Bojí se angličtiny, špatné rodiny, samoty i toho, co řeknou ostatní.
Protože ten hlas znám.
Ten, který ti říká:
- nestačíš,
- nezvládneš,
- kdo by tě chtěl.
Ten, který si nosíš do školy, která tě nebaví.
Do práce, která ti nedává smysl.
Do života, ve kterém cítíš, že tohle přece nemůže být všechno...
A vím, že si ho vezmeš s sebou i do letadla. Do cizí rodiny. Do cizího jazyka.
Ale taky vím, co se stane, když ho přestaneš poslouchat.
Protože strach neznamená stop. Strach znamená, že jdeš správným směrem.
S Láskou
Danča