„Do měsíce budeš zpátky“ – Slova mojí mamky před tím, než jsem procestovala 40 zemí

„Tohle nikdy nedám“

Pamatuju si to, jako by to bylo včera. 

Ležím na posteli, scrolluju Instagramem a koukám na fotky holek, které žijí svůj sen jako au pair v zahraničí… Našla jsem si profily různých Au pairek a sjíždím jejich sítě… pffff, Londýn, Paříž, Amstrdam, Dublin… všechny vypadají tak šťastně, tak sebevědomě. A já? Já si v duchu říkám: „Tohle nikdy nedám.“

Nebyla jsem jako ta kámoška z výšky, která prostě sbalila kufry a odjela do Irska. Moje angličtina byla tragická, já se styděla i v obchodě říct „Hello“! Neměla jsem dost zkušeností s dětmi. A co když si s rodinou nesednu? Co když budu první au pair v historii, kterou pošlou domů po týdnu? Hlava plná pochybností… A přitom jsem to tak moc chtěla.

A moje mamka? Ta mi to teprve rozmlouvala.

„Vždyť tady máš všechno – co ti chybí?“

Měla jsem školu (kterou jsem nenáviděla a byla tam jen tak kvůli studentkým slevám a výhodám), kámoše, novou práci, jistotu… Proč bych to měla všechno zahodit, žejo? Znáte ten pocit, když všichni kolem vás říkají, že byste měly být „rozumné“ a jít radši tou bezpečnou cestou? Že přece se máte dobře, tak co byste chtěly víc?

Noční můry začínající au pair

Každý večer jsem usínala s hlavou plnou „co když“. Fakt jsme si pohrávala s myšlenkou, že to jednou dám. Že pojedu jako Au pair, ale

• Co když se ztratím na letišti?
  
• Co když děti nebudu zvládat?
  
• Co když se mi bude strašně stýskat a nedám to bez kámošů?
  
• Co když moje angličtina bude tak špatná, že mi nikdo nebude rozumět a dojde třeba k nějakému nedorozumění?
  
• Co když budu úplně sama v té cizí zemi?

V těch pochybnostech jsem se doslova topila. Část mě chtěla jet, chtěla to zažít, chtěla změnu. Ale ta druhá část? Ta byla paralyzovaná strachem…

A pak přišel ten zlomový okamžik. 

Byla noc, seděla jsem u kompu, poslouchala hudbu a jako obvykle scrollovala a porovnávala se.
A najednou jsem narazila na citát: „Tvůj strach je znamením, že jdeš správným směrem.“

V tu chvíli to do mě udeřilo jako blesk. ⚡

Uvědomila jsem si, že všechny ty strachy nejsou varováním, abych zůstala doma. Jsou znamením, že jdu udělat něco velkého a úžasného. Něco, co mě posune dál! A že pokud z toho mám respekt a bojím se toho, není to znamení, že se na to mám vykašlat!

Okamžitě jsem vytáhla notes (ten starý dobrý papírový) a začala si psát všechny svoje sny spojené s au pair:

• Konečně mluvit anglicky bez strachu a zadrhávání = Můžu najít práci v mezinárodní školce v Praze a dělat, co mě baví

• Poznat novou kulturu zevnitř, ne jen jako turistka = Budu rozumět lidem, zvykům a životu, a získám otevřený pohled na svět

• Zažít život v jiné zemi = Začít víc cestovat sama a nečekat na ostatní, osamostatni se

• Získat dobrodružství a samostatnost = Budu mít příběhy a zážitky, které mi už nikdo nevezme, a naučím se spoléhat sama na sebe

• A hlavně – dokázat sama sobě, že NA TO MÁM! Že nejsem marná, ale umím se o sebe postarat!

Malé kroky k velkému snu

Pochopila jsem, že nemůžu čekat, až strach zmizí. Musím začít jednat navzdory strachu. A tak jsem začala dělat malé krůčky. Každý den něco malého pro svůj sen:

📽 Začala jsem koukat na YouTube videa v angličtině – byla jsem úplně závislá na Casey Neistatovi, youtuberovi z New Yorku. Nejvíc hustý týpek 🙂

🦉 Stáhla jsem si Duolingo a každý den jsem dělala aspoň 30 minut angliny

👯 Přestala jsem stalkovat au pairky, ale spojila jsem se s holkama, které už jimi byly

👨‍👩‍👧‍👦 Začala jsem si představovat, jaká bude moje vysněná host rodina a začala jsem se těšit

A víte, co bylo nejdůležitější?

🌈 Přestala jsem se soustředit na to, co všechno by se mohlo pokazit, a začala jsem se těšit na to, co všechno může být skvělé!

Když se strach potkává s realitou

Samozřejmě, že to nebyla procházka růžovou zahradou.

Pamatuju si svůj první Skype hovor s potenciální host rodinou. Třásly se mi ruce tak, že jsem sotva udržela notebook! Zadrhávala jsem se, červenala, byla jsem nervózní… ale přežila jsem to. A i když ta první rodina nebyla ta pravá, každý další hovor byl lehčí a lehčí…

Pak přišel moment, kdy jsem musela říct v práci, že odcházím. Všichni koukali jako na blázna – jede do zahraničí? Sama? K nějaké rodině? Ale já už věděla, že jdu správným směrem…

„Do měsíce budeš zpátky“

A pak přišel ten nejtěžší moment – říct mamce, že jsem se definitivně rozhodla jet.

Brečela a pořád mi to vymlouvala, a pak přišla ta věta, která mě zasáhla jako facka: „Do měsíce budeš zpátky doma, uvidíš.“

Bolelo to. Hodně. Ale víte co? Místo aby mě odradila, dala mi ještě větší motivaci dokázat, že se plete. Že to zvládnu. Že jsem silnější, než si myslí.

Protože někdy potřebujeme, aby nám někdo nevěřil, abychom dokázali, že se mýlí. Abychom dokázali hlavně sami sobě, že na to máme!

Co mi pomohlo přes všechny pochybnosti

Když se na to dívám zpětně, vidím několik věcí, které mi pomohly překonat všechny ty pochybnosti:

1. Zaměřila jsem se na „proč“ – když jsem si připomínala, PROČ TO CHCI, proč chci být au pair a co mi to přinese, strach ustupoval

2. Našla jsem si podporu – spojila jsem se s holkama, které už au pair byly, a jejich příběhy mi dodávaly odvahu

3. Dělala jsem malé kroky každý den – nemusí to být velké věci, důležitá je konzistence

4. Přestala jsem poslouchat negativní hlasy – ať už ty vnitřní nebo ty z okolí

5. Začala jsem si představovat úspěch – místo katastrofických scénářů jsem si představovala, jak se směju s host dětma, jak cestuju o víkendech a objevuju nové město v zahraničí, jak plynule mluvím anglicky konečně! 😆

Kde jsem teď?

A víte co?
Ta moje mamka, která říkala, že budu do měsíce zpátky?
Tak ta byla první, kdo za mnou přiletěl na návštěvu do Londýna po půl roce, když viděla, jak jsem šťastná a jak jsem vyrostla.
Ta byla první, která mě později podporovala ve všem.
Ta byla první, která mi pomohla vyřídit některé dokumenty do Kanady po první Au pair zkušenosti.
Ta byla první, která se zajímala, co dělám a kde všude jsem.

Stala se mojí největší fanynkou. 🙏

Z holky, která se bála promluvit, jsem se stala někým, kdo žil v jedné z nejdražších čtvrtí Londýna, pracoval v kanadských národních parcích, viděla východ slunce na Machu Picchu, projela západní pobřeží USA a cestovala po Novém Zélandu od jihu po sever, a poznala úžasné host rodiny, a s některými jsem v kontaktu dodnes. 💛

Ta transformace nebyla jenom o místech, ale hlavně o tom, kým jsem se stala uvnitř.
Najednou jsem si věřila. Věděla jsem, že dokážu zvládnout téměř cokoli.

Pro všechny ty z vás, kdo teď stojíte tam, kde jsem stála já

Pokud teď cítíš to, co jsem cítila já – ten mix touhy a strachu, nadšení a pochybností – chci ti říct jednu věc:

Ten strach, který cítíš? To není znamení, že nemáš jet. Že něco hrozného se stane. To je znamení, že stojíš na prahu něčeho úžasného.

Tvoje křídla jsou silnější než tvůj strach. Stačí je roztáhnout a letět. 🦋

👉 Chceš vědět, jak přesně jsem překonala svoje strachy a co se dělo s mojí první host rodinou?

Stáhni si zdarma moji e-knížku „Křídla silnější než strach“, kde ti upřímně popisuju všechny detaily své cesty – od prvních dnů plných nejistoty přes nezdary s první host rodinou až po moment, kdy jsem našla svoji pravou host rodinu a začala opravdový Au pair zážitek.
Najdeš tam i tři pilíře úspěšné Au pair zkušenosti, které jsem odhalila až po náročné cestě a systém, který mi pomohl najít skvělou host-rodinu (a který můžeš použít i ty)

Danča 🙂